Created by NMDS

Náhrada škody dle krizového zákona. Máte nárok?

03. dubna 2020
Vojtěch Hebnar

Stávající pandemie virové choroby COVID-19 je situací výjimečnou, postihující celou společnost, ve které má ochrana života a zdraví absolutní přednost.

Vláda ČR na základě zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon, v platném znění (dále jen „krizový zákon“) dne 15. března 2020 vydala krizová opatření, kterým ale pro řadu firem a živnostníků de facto znemožnila živobytí. S obavou o ekonomickou budoucnost podnikatelů proto souvisí otázka, kdo všechny ty škody, které v důsledku učiněných krizových opatření vznikly a vzniknou, nahradí? Právo na náhradu za škody způsobené krizovými opatřeními upravuje přímo předmětný krizový zákon, podle kterého bylo postupováno v období 15. – 24. března 2020.

Podle ustanovení § 36 krizového zákona platí, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto (krizového) zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Nárok na náhradu škody se uplatňuje do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozví, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Náhrada škody podle krizového zákona může zahrnovat náhradu jak skutečné škody, tak i ušlého zisku, ale také i náhradu nemajetkové újmy. K náhradě škody podle krizového zákona postačuje pouhá provázanost s krizovým opatřením, nevyžaduje nezákonnost či nesprávnost tohoto opatření, tím méně pak existenci zavinění. Je totiž postavena na myšlence, že když je nějakému subjektu způsobena škoda jako důsledek mimořádné ochrany ostatních (veřejnosti), pak mu má být tato škoda ze strany veřejnosti prostřednictvím veřejných rozpočtů nahrazena.

Potud je věc právně poměrně jasná. Pokud jde však o konkrétní náhradu škody v souvislosti s opatřeními proti pandemii virové choroby COVID-19, tak už věc tak jasná není. Významným a v daném kontextu velmi problematickým předpokladem k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu škody dle krizového zákona je naplnění všech obecných předpokladů, a to vznik škody, resp. újmy, příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody, resp. újmy a negativní podmínky spočívající v tom, že si poškozený škodu nezpůsobil sám ani nezavinil vznik škodné události. Zejména pak bude činit komplikaci požadavek vyčíslení výše škody a také naplnění příčinné souvislosti mezi krizovým opatřením a vznikem škody, resp. újmy. Vyžaduje se příčinná souvislost přijatého krizového opatření a vzniklé škody. Nelze proto např. argumentovat tím, že před pandemií měl určitý podnik obrat v určité výši, nyní po krizovém opatření má obrat nižší, a že rozdíl vymezuje škodu v podobě ušlého zisku z provozu tohoto obchodu. Je třeba srovnat stav, jaký skutečně je, se stavem, jaký by hypoteticky byl, pokud by ke krizovému opatření nedošlo a dále také zohlednit, jak by se pravděpodobně krizová situace vyvíjela nebýt krizového opatření, a jaký by to mělo vliv na majetek subjektu, který se domáhá náhrady škody.

Otázka uplatnění nároku na náhradu škody bude proto předmětem další odborné diskuze na všech úrovních. Do okamžiku přijetí finálního stanoviska lze snad jen doporučit, aby podnikatelé schraňovali podklady od různých mimořádných nákladů, které jim vznikly a vznikají v souvislosti s vydanými opatřeními podle krizového zákona, a které poslouží jako důkazní materiál v případě budoucího uplatnění nároku na náhradu škody bez ohledu na použitou právní normu.